Akademie hrůzy VII.

27. října 2013 v 12:43 | Hikari - san |  Akademie hrůzy


Je odpoledne. Všichni se scházíme ve velké a prostorné společenské místnosti, kam nás musí nahnat, aby nás učitelé měli pod dozorem. Najednou je tam spousta lidí, nikde nevidím Taylora, Angelu, ani Sam. Sedám si opět na zem a zády se ze strany opírám o křeslo, ve kterém zase sedí někdo jiný. Předtím mě na obědě Angela informovala, že touhle dobou bychom obvykle byli venku a hráli voleybal nebo podobné vyčerpávající hry, ale tam se teď z nebe snáší obrovské kapky a bubnují o velká zdobená okna. Napadá mě, že svíčky by tomuhle místu dodali ještě historičtější vzhled. Letmo se dívám po místnosti a kromě bavících se skupinek studentů v rohu vidím opět dozory. Mezi nimi i profesorku biologie, kterou jsem dnes ráno poznala a která mi ihned zadala rozsáhlý ''domácí'' úkol. Přinutím se tedy nezírat a radši z tašky vytahuju učebnici a sešit. Po chvíli mě nadšení do studia opouští. Přestože, že na střední v New Orleans jsem s biologií nikdy neměla problém, tady nedokážu zodpovědět skoro jedninou otázku. Nemůžou přece brát úplně jinou látku, no ne? Zatímco se mořím s otázkou číslo tři, matně vnímám, že si ke mně na zem někdo přisedl.

,,Pilná studentka, jo?'' Probere mě z úvah známý hlas. Bože, ne! Chris se škodolibě usmívá a přes rameno mi kouká do sešitu. S naštvaným vyštěknutím ,,No paráda!'' se chci zvednout a přemístit se někam, kde budu mít opět klid, Chris mě ale chytí za ruku a v jeho obličeji už není ani stopa po škodolibosti. Tohle jeho gesto mě natolik vykolejí, že zůstanu sedět.

,,Promiň, Jennifer! Nemyslel jsem to tak. Vlastně jsem ti chtěl pomoct…'' Nechává větu neurčitě doznít. Snažím se z jeho výrazu vyčíst, jestli si dělá legraci nebo se mi vysmívá a vytahuju svou dlaň z jeho sevření.

,,Jak mám vědět, že mi schválně nenadiktuješ špatný odpovědi?''

,,No… možná bys mi mohla věřit…?'' Zkusí to, ale spraží ho můj pohled. ,,Nebo na mě prostě můžeš poslat Sam.'' Oba se tomu zasmějeme. Až teprve teď si všímám stříbrného kroužku v jeho pravém obočí. Taky je poměrně dost hezký, totiž… hezký na tohle místo… Chris mi začíná plynule vysvětlovat látku a kupodivu už po dvaceti minutách mám v hlavě jasněji, úkoly jsou najednou úplně lehce pochopitelné. Mám radost, že mě - nám jde učení dobře od ruky a stále se Chrise ptám na nové a nové věci, které ještě nevím.

,,Proč jsi vlastně tady? Nezdáš se mi jako problémová bytost… Spíš bych řekl, že jsi docela šprtka… a nemlať mě, jo?'' V obličeji má teď zvědavý a trochu pobavený obličej. Nejdřív se chci proti tomu označení bránit a zase se na něj naštvat, ale připadá mi, že tuhle jeho část osobnosti asi musím přijmout.

,,Možná jsem šprtka, ale provedla jsem něco… špatnýho. Jako všichni ostatní. Proto jsem tady.''

,,Proč nechceš říct pravdu? Všichni tady udělali hrozný věci, ale už to nejde vrátit, stejně to jednou vyplave na povrch, ať to zapíráš, jak chceš.''

Tenhle rozhovor začíná nabírat nebezpečný směr. Zhluboka si povzdechnu. ,,Já pravdu neznám.'' Odpovím prostě.

,,Cože?'' Nechápavě se zamračí.

,,Neznám pravdu, protože si to nepamatuju. Nepamatuju si skoro nic z té noci, kdy se stalo to, kvůli čemu tu jsem. Ale všichni se shodli na jedné pravdě, takže… to asi taky bude. Vím jen, že kvůli mně leží-'''

,,Ahoj Chrisi, Jenn…? Skamarádili jste se?'' Nad námi stojí Angela s jejím obvykle šťastným várazem ve tváři.

,,Vlastně ho jenom pod pohrůžky využívám, aby za mě udělal úkol,'' pokrčím rameny a oni se oba začnou smát.

Po pár minutách se společně vydáváme na večeři. Po cestě se k nám připojuje i Taylor.

,,Palačinky.'' Oznámí nám.

,,Cože?''

,,Dneska budou k večeři palačinky.'' Ještě jednou se zhluboka nadechne.

,,Blbost. Budou lívance.'' Smete jeho odhady Chris.

,,Myslela jsem, že palačinky a lívance je jedno a to samé, ale palačinky jsou větší…'' Dumá Angela a já si připadám jako Alenka v říši divů a nevím, jestli se mám začít smát nebo radši jen mlčet. Když vcházíme do jídelny, Chris i Taylor se jako malí ženou k okýnku a my slyšíme Taylorovo nadšené 'Palačinky!'. Mám už dost velký hlad, takže se svým tácem rychle mířím ke známému stolu, jenže do cesty mi vrazí vysoká postava a než mrknu, můj tác leží na zemi společně s tácem toho, kdo do mě tak prudce vrazil.

,,Dávej bacha, Wayneová! Ty jsi furt stejný nemehlo!''
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 DirtyFoxx DirtyFoxx | Web | 27. října 2013 v 14:08 | Reagovat

Konečne po dlhej dobe *-* spravila si mi veľkú radosť :3 super časť :3 s radosťou budem čakať na pokračovanie *-*

2 yunho-chan yunho-chan | Web | 28. října 2013 v 14:46 | Reagovat

super časť tieš sa teším lebo už som si dávno neprečitala niečo také dobre :-D  :-D

3 Ryuu L ^_^ Ryuu L ^_^ | 29. října 2013 v 12:40 | Reagovat

zlato ♥ konečne konečne! :3 strašne zbožňujem túto poviedku :3
kyaah :3 prepáč, že som sem nezavítala skôr, ale nemala som poriadne ani kedy! TT_TT...

4 Diza Elstron Hitsunaki Diza Elstron Hitsunaki | 29. října 2013 v 22:57 | Reagovat

Ty jsi prostě...bůh nebo já nwm jak to říct :'DD Tvoje povídky jsem milovala roky předtím a stále miluju *-*
---------------------
Mimoto jsem povinna(? fuck what was that xD) tě informovat,že jsem tě zde nominovala :DD http://rpc-dizinka.blog.cz/1310/liebster-blog-award

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama