Akademie hrůzy V.

24. srpna 2013 v 23:26 | Hikari - san |  Akademie hrůzy
Vůbec teď nemám nápady, ani nevíte, jak jsem ráda, že jsem si tuhle povídku opravdu dobře připravila a nějaký kapitoly předepsala dopředu! :D




Znám ho, znám. Sice si absolutně nemůžu vybavit odkud, vzpomínky a myšlenky si v mé hlavě hrají na honičku, ale vím, že on o mě ví nejspíš taky.

,,Tak pojď, Jennifer, neboj, neukousnou tě tam.'' Angela se usmívá, zřejmě si ničeho nevšimla. Vydáváme se do společenské místnosti.

,,Angelo, promiň, že se pořád na něco vyptávám, ale já-'''

,,To je v pořádku, Jenn, chápu to. Když jsem před dvěma roky přišla, byla jsem na tom úplně stejně. Nejspíš se chceš zeptat na to rozdělování do skupin, viď?'' Jako by mi četla myšlenky, Angela přesně ví, čeho se má týkat můj další dotaz.

,,Je to podle věku, protože kromě různých terapií a skupinových cvičení bereme taky normální předměty, matika, angličtina, biologie, chemie, znáš to, jako na běžných středních a určitou látku bere určitý ročník. Taky bychom se všichni nevešli do učeben. Vlastně jsme rozdělení skoro stejně, prvák, druhák, třeťák, čtvrťák se rovná A, B, C, D. A pak jsou to takový výjimky jako Chris, to už není žádná kategorie, je tu dlouho, ale podle psychologů ještě není… no není v pořádku. Není ''napravený''. Pokrčí rameny a odhrne si pramínek červených vlasů z očí.

,,Jasně, chápu…'' přitakám. V tu chvíli už vstupuje do společenské místnosti. Je tam asi patnáct lidí. Sedí buď v tmavých křeslech nebo na zeleném zdobeném koberci na podlaze. Sedáme si taky na zem a já se rozhlížím po tvářích okolo. A v tu chvíli - k mému neštěstí - do dveří vchází on. Kluk, kterého znám, ale nevím odkud a který má neuvěřitelně ledový nepřístupný pohled. Ach jo, proč? Když kolem nás prochází, ani se na mě nepodívá. Poznal mě, předtím. Jenže na rozdíl ode mě nejspíš ví, kde jsme se setkali. Do třídy vchází… profesor? Učitel? Počkám si, až ho někdo osloví. Může mu být tak kolem třiceti, je vysoký a celkem sympatický. Na nose má brýle se zlatými obroučky.

,,Přeji vám hezké ráno. Jelikož jsme včera přijali novou studentku, hodí se, abychom ji v naší skupině přivítali. Pojď sem prosím, Jennifer.'' Nejistě se rozhlédnu kolem sebe, ale jediná Jennifer, kterou včera přijali jsem tady bohužel pořád já. Zvedám se a cítím, že nohy už mám skoro dřevěné.

,,Neboj se, jen o sobě řekneš pár slov svým spolužákům.'' Uklidňuje mě učitel. Stoupám si před tabuli a nervózně si odkašlávám.

,,Ahoj, všichni,'' jednou rukou mávnu na sedící a zírající postavy, ,,jsem Jennifer. Jennifer Wayneová. Já… je mi sedmnáct let a… narodila jsem se v New Orleans.'' Při vyslovení toho města se ozve hučení, takové to hučení, kdy přesně víte, že vás zrovna pomlouvají. ,,Ticho, klid.'' Na tváři má pořád ten stejný úsměv, když uklidňuje skupinku přede mnou.

,,Skvělé, Jennifer. Já jsem James Peters a na mých hodinách probíráme mezilidské vztahy, jak se chovat k lidem okolo sebe, jak předcházet konfliktům… Vítám tě tady.'' Jeho úsměv se ještě rozšíří a posílá mě sednout. V hlavě mám z toho pořádný zmatek. Myslela jsem, že tohle bude trochu luxusnější pasťák, místo toho jsem zahrnovaná úsměvy a milými pohledy.

,,No vidíš, zvládla jsi to. Peters je asi nejlepší učitel na škole. Ale možná je to tím, že učí zrovna tenhle předmět… nevím.'' Angela na okamžik upadá do svých myšlenek, tak jako já předtím do svých. Hodina plyne. Vlastně si jen povídáme. Dostala jsem dokonce i krátkou instruktáž o tom, co se bralo než jsem přišla. Občas letmo kouknu po tom neznámým-známým klukovi. Zírá před sebe a vypadá, že ho tohle všechno náramně zajímá. To se nedá říct o některých jiných spolužácích. Blonďatá dívka kousek vedle mě si piluje dlouhé rudé nehty (sakra, není tohle ostrý předmět?) Kluk s čepicí naraženou obráceně si zauzlovává tkaničky u bot. Další dívka si z vlasů zaplétá nepovedený cop. Já sedím a poslouchám hlas Jamese Petersna. Je milý a uklidňující, ale slyším v něm ten tón, kterým se mluvívá na psychicky nemocné lidi, na blázny zavřené v bílých místnostech s nehezkýma kovovýma postelema. Ale my přece nejsme šílenci, nebo ano? Vzpomínám na to, co mi řekla Sam, když jsme se viděla poprvé. Pořezala jsem holku, když jsme se sjeli. Pak se mi v mysli vynoří další obrázek. Já a Elliot. Bože, byla to přece nehoda. Nezavírejte mě tam, byla to nehoda. Elliote, byla to nehoda. Elliote, slyšíš mě? No tak slyšíš?

,,Hej, Jenn! Vstávej, je konec hodiny. Nezvoní, vzpomínáš?'' Angela mě opět probírá z tranzu. S její pomocí se vytahuju na nohy a společně odcházíme se třídy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ryuu L (⊙ω⊙) Ryuu L (⊙ω⊙) | Web | 25. srpna 2013 v 8:46 | Reagovat

Nyaaa ^^ my dear ^^ <3 vôbec sa netráp nad tym, že si mi ešte nenapísala poviedku :) mne úplne stačí ak môžem od teba čítať aj túto akadémiu hrůzy ^^ taktiež nie každý má vždy náladu tvoriť :)

2 Jitřenka Jitřenka | Web | 25. srpna 2013 v 10:10 | Reagovat

Super!:33To je tak boží povídka!A nemáš zač,taky by mě naštvalo,kdyby mi někdo vzal nápad a vydával ho za svůj.:))

3 NIKOL NIKOL | 25. srpna 2013 v 11:50 | Reagovat

Skvela povidka moc krasne pises a uz se tesim na dalsi dilek :-)  :-D  :D

4 Yunho-chan Yunho-chan | Web | 26. srpna 2013 v 16:40 | Reagovat

wow no pekné veľmi zaujalo ma to teras už len potrebujem další dielik lebo sa nemôžem dočkať :-D  :-)  :-)

5 Lairai Lairai | 26. srpna 2013 v 22:37 | Reagovat

Zajímavé *.* ale neumím si představit..školu? bez zvonění.Nám jednou vypli zvonky a byl neskutečný chaos O.o

6 DirtyFoxx DirtyFoxx | Web | 29. srpna 2013 v 15:08 | Reagovat

Super časť :3 celkom zaujímavé :3

7 Diza Elstron Hitsunaki Diza Elstron Hitsunaki | 31. srpna 2013 v 14:38 | Reagovat

Prostě úžasný *-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama