Dávno po smrti VIII.

4. srpna 2012 v 11:00 | Hikari - san |  Dávno po smrti





,,Ahoj tati!'' objala jsem tátu kolem krku. Bylo jedenáct večer a otec se vrátil z práce. Pracoval ve stavební firmě poměrně daleko za městem a domů se vracel často až následujícího dne. Ještě jsem nespala, přemýšlela jsem nad dnešním rozhovorem a probírala ho stále dokola a tak jsem hned po svaknutí hlavních dveřích běžela dolů.

,,Ahoj zlatíčko, čemu vděčím za takové radostné přivítání?'' zasmál se táta a sundal si bundu.

Chvíli jsem přemýšlela co řeknu, protože vykládat mu o tom, že jsem vlastně celé odpoledne byla doma sama jen v přítomnosti kluka, co je už přes 40 let po smrti a až do dnešního dne mě nenáviděl, jsem mu samozřejmě nemohla.

,,Vlastně ani ničemu. To nemůže být dcera ráda, že vidí svého otce po dvou dnech?'' naoko jsem se naštvala. Znovu jsem slyšela smích tentokrát z kuchyně. Potom se ozvalo zavrzání křesla v obýváku, to jak si táta sednul.

,,A co je tohle?'' Vešla jsem za ním abych viděla, co má na mysli. S povytaženým obočím v ruce držel černou mikinu s nášivkou pentagramu na rukávu.

,,Ehm… byl tady Andre…'' prohodila jsem a jakoby nic mu mikinu vzala z rukou.

,,Aha, kdo je Andre? Neřeklas mi že máš nějakýho krasavce,'' zasmál se.

,,Bože, tati, je to jenom spolužák. Navíc bys ho měl znát,'' také jsem se usmála a z lednice vyndala jídlo, které jsem pro něj po odchodu Andreho uvařila.

,,Díky zlato. Běž si lehnout, zítra vstáváš do školy ne?'' Přikývla jsem, popřála taťkovi dobrou noc a odešla do pokoje. Stejně jsem věděla, že hned tak neusnu.

Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že ještě před pár hodinami jsem v tomhle pokoji objímala někoho, kdo už je pěknou řádku let mrtvý. Navíc mi to ani nepřijde nechutný. Nebojím se ho ani neštítím. Než odešel, stihl mi ještě říct o svém útěku z Londýnského vězení a následném nahraném utopení se. Jmenoval se prý Stephen Stevenson, ale po několikáté změně image si už asi tři roky udržuje jméno Andre. Andre Dearmond. Po chvíli mi myšlenky začaly splývat dohromady a já jsem usnula.



Přetočil se na bok, ale bolest v břiše stále neustávala. Navíc ho bolel rozseklý ret a jedno zápěstí. Dávku kokainu si dopřál už před hodinou, ale přesně jak čekal, nezabrala. Nejvíc si přál nevyjít z domu a nevydat se zase k tomu domu. K domu jediného člověka, který zná pravdu. Teď, když se odvážil to konečně někomu říct, nechtěl hned dotyčného zabít. A tak se s myšlenkou brzkého navštívení zapadlého baru na rohu Church street schoulil na rozdrbané pohovce a upadl do trhaného polospánku.



Za noc jsem toho moc nenaspala a tak se do školy plížím jako smrad. Ve třídě se ke mně ale hned přižene Freddie.

,,Nazdárek slečno Westwoodová!'' houkl a sedl si na mou lavici, ještě než jsem na ní stihla hodit tašku.

,,Ahoj, Freddie!'' usmála jsem se na něj a přes rameno po očku sledovala Andreho stojícího u katedry.

,,Konečně jsi se nám zase vrátila do života.''

,,Eh… co?'' trochu jsem se zastyděla, že Freddieho vůbec neposlouchám, ale hypnotickému pohledu Andreho jsem prostě nemohla odolat.

,,Dobře, dobře, to že jsi se vrátila do života jsou asi silný slova… ''' zasmál se Freddie.

,,Promiň. Jsem ještě trochu… mimo,'' žbleptla jsem na omluvu.

,,V pohodě. Jak jste na tom s tím referátem? S tím magorem to asi dost dobře nejde co…''

Zrovna, když jsem chtěla odpovědět nějakou diplomatickou odpovědí, Andre na mě po nekonečně dlouhém zírání kývl hlavou na pozdrav. Usmála jsem se a pozdrav mu oplatila. Freddie se otočil směrem, kam jsem se dívala.

,,Aha, takže práce vám asi nejde zas tak špatně,'' mrkl na mě s pozvednutým obočím a donutil mě abych se znovu začervenala. Těsně po zvonění se do třídy přiřítila už zdravá Lizzy a sedla si vedle mě.

,,Ahoj Liz,'' s úsměvem jsem jí přivítala. Udýchaně mi pozdrav oplatila, ale vzápětí se zatvářila starostlivě.

,,Už jsi v pořádku?''

,,Proč bych neměla být?''

,,Volal mi Freddie,'' Liz ztišila hlas, protože do třídy vešla profesorka, ,,říkal mi o tom projektu a taky… že jdi nějaká divná poslední dobou… bála jsem se, jestli se ti něco nestalo…'' vzpomněla jsem si na Andreho noční návštěvu a odpověděla: ,,Jasně že nestalo. Jsem v pohodě. A co ty? Už jsi zdravá?''

,,Já jo, jen doufám, že ty jsi opravdu v pořádku.''

,,Ehm, Andre a já… mluvíme spolu. Chci říct, bavíme se spolu jako normální lidi…'' Tak, jak jen se může normální člověk bavit s mrtvým člověkem.

,,Já vím… Freddie je hlasatel. Ale Hayley, víš co je zač… feťákům se nedá věřit!'' Bylo to poprvé, co jsem viděla Liz mluvit takhle vážně. Od mého nástupu na školu jsme se dost spřátelily a já teď viděla, jak jí na mě záleží.

,,Já vím Liz. Neboj se,'' objala jsem jí jednou rukou kolem ramen, ,,nic než spolužáci.''
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lůca Lůca | Web | 14. července 2013 v 13:07 | Reagovat

Nádhera! >/////< jsem zvědavá jak dlouho Hayley dodrží to nic než spolužáci :D musím okamžitě na další dílek <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama