Dávno po smrti VI.

25. července 2012 v 8:03 | Hikari - san |  Dávno po smrti




Zastavil se až v lese, po zhruba čtvrt hodině malátné chůze. Svezl se po stromě až dolů na zem a sedl si do listí. Klepaly se mu ruce a bylo mu zle. Ano, stejně zle jako tenkrát… Ale i přesto dokázal nahmatat sáček s bílím práškem a střep zrcátka. Nasypal na něj nepřesnou lajnu, půlku vysypal do trávy vedle sebe. Tak opatrně, jak jen dokázal položil zrcátko na zem, vytáhl zmačkanou dvoudolarovku a smotal ji do tenké ruličky. Potom se s jedním okrajem ruličky u nosu naklonil k zrcátku na zemi a silně si šňupl. Oteklýma očima sotva viděl před sebe. Nepocítil nijak velkou úlevu. Koks už mu zřejmě nestačí. Ještě minutu seděl v tmavém lese, potom do kapes uklidil všechny věci a malátně vstal. Špičkou boty zahrabal zbytky kokainu do hlíny a do listí a pak se klopýtavě vydal zpátky k městu.



Skoro celou noc jsem nespala. Vytřeštěnýma očima jsem sledovala celý svůj pokoj a po bradu pod peřinou čekala, jestli mě ještě jednou nepřijde děsit smrtelně vypadající návštěva. Z postele jsem se odvážila vstát až teprve když se venku rozednělo. Zamířila jsem do kuchyně, abych si na oteklé oči dala trochu ledu. Na schodech jsem se však ještě zastavila a zahleděla se naproti na dveře vedoucí na verandu. Před očima se mi znovu objevil obraz napůl mrtvého Andreho a jeho nepřítomných očí. Jako kdyby už ani nežil. Až teprve u snídaně jsem pomalu začala přemýšlet o předešlé noci ze stránky logické. Dveře jsem zamykala, tím jsem si jistá. Jedině, že by se do domu dostal oknem v kuchyni, ale to bych ho musela vidět, když jsem scházela ze schodů. Ve stavu, v jakém byl by se pravděpodobně nesnažil vymýšlet schovky a úkryty. To, jak vypadal jsem si vysvětlovala Lizinými a Freddieho drby o jeho fetování. Duchem nepřítomna jsem snědla snídani i se oblékla. Při tom jsem pořád myslela na Andreho.


Těsně před tím, než jsem otevřela dveře do třídy mi hlavou prolétla myšlenka, jestli Andre bude ve škole. Snad jsem si i přála, aby byl. Jen co jsem vstoupila do místnosti, můj zrak padl na jediné místo. Byl tam. Opravdu tam seděl, s nohama na stole jako vždy. Arogantně hleděl před sebe na tabuli a dokonale ignoroval okolí. Ani neotočil hlavu, když jsem vešla. Na sobě měl opět černé kalhoty, černé triko, černou mikinu, černé boty a pár jeho černých kadeří mu zakrývalo část oka. Vypadal naprosto normálně. Naprosto dokonale a namyšleně jako vždycky. Začínala jsem pomalu, ale jistě pochybovat o svém zdravém rozumu. Celý den jsem prožila jako ve mdlobách, se spolužáky jsem se bavila, ale ani jsem nevěděla o čem. Liz opět chyběla, ale já jsem byla ráda. Dneska bych nevydržela poslouchat její vodopády slov a nezastavitelné mluvení. Jen co jsem přišla domů, skopla jsem boty, odhodila tašku a natáhla se přes celou postel. Asi začínám bláznit. Andre je normální kluk, prostě frajer s velkym egem. A já? Já mám halucinace a matení mozku… Ze zamyšlení mě vytrhl až zvuk zvonku. Trhla jsem sebou, ale pak jsem si uvědomila, že má přijít pošťačka s něčím pro tátu. Sešla jsem dolů a otevřela dveře. Jak ve mně hrklo, když za nimi stál Andre si asi dokážete představit. Díval sem kamsi za mě a v ruce držel asi pět knih.

,,Čau,'' zamumlal a přitom se stále díval mimo mojí osobu. Nechtěla jsem působit ustrašeně a tak jsem zavrhla všechny myšlenky na to, jak je krásnej a nepřístupným tónem mu odpověděla.

,,Co chceš?'' Bez vyzvání nakráčel do obýváku a hodil hromadu knih na zem.

,,Referát.''

,,Jasně, ten, co na něm bohužel musím dělat s tebou,'' vyštěkla jsem.

,,Jestli si myslíš, že já z toho snad mám radost tak ne, nemám! Ale… dostal jsem ultimátum…''

,,Prosím?''

,,Jestli tu práci neudělám s tebou, budu mít dvojku z chování.''

,,Nebyla by první ne?'' konstatovala jsem sarkasticky. Docela jsem chápala profesorský sbor. Pod výhružkou se snaží našeho milého pana Já-jsem-ten-jediný-dokonalý začlenit do kolektivu.

,,Kam… kam půjdeme?'' I když tón jeho hlasu byl o něco mírnější než tehdy ve škole, stále jsem v něm cítila nenávist a rivalitu.

,,Myslím, že po včerejší noci to tu znáš skvěle ne?!'' Sama sobě jsem se divila, jak dokážu takhle mluvit s někým, o kom jsem si ještě včera myslela, že mě na místě zabije. Jak jsem větu dořekla, viděla jsem naprosto jistě, jak v obličeji zblednul a panenky se mu zúžili.

,,O čem to mluvíš?''

,,Byl jsi tady a nedělej že nevíš! Nevím, kde jsi se čím zfetoval nebo nalil… Ale šla z tebe hrůza…'' poslední slova jsem už téměř zašeptala. Na minutu bylo ticho.

,,Nevím, co si tím chceš dokázat, ale říkáš nesmysly. Nebyl jsem tady, proč bych sem asi chodil? Na přátelskou návštěvu teda rozhodně ne!'' Do hlasu se mu opět vrátil nadřazený tón. Zatnula jsem ruce v pěst a zhluboka se nadechla. Potom jsem paží ukázala nahoru po schodech a sledovala, s jakým klidem si to kráčí po našem domě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elfel :) Elfel :) | Web | 26. července 2012 v 10:06 | Reagovat

:o Že by dvojče???? Nebo se snad ona zfetovala? :DDDDD Né, vím, moc to přeháním, ale moc se mi to líbí!! Obzvlášť, jak to píšeš za dvě osoby najednou, top budu dělat taky v té nové...jooooo mám luxusní nápad, jak z toho udělat krapeeet fantasy...muahahahhaahaaaa MUHAHAHAHHAA!!! :DDD

A máš to fakt luxusní!! :))) Rychle další díl!

PS: Díky :D

2 Kesie-chan Kesie-chan | 19. srpna 2012 v 21:48 | Reagovat

Super :OOOO jdu číst dááál :D jinak napíšu ti k poslední mu celkový můj dojem :D připrav se na slohovku xDD

3 Lůca Lůca | Web | 14. července 2013 v 12:53 | Reagovat

:D tak to nemá chybu :D nemůžu z toho jak na sebe štěkaj :D jdu se vrhnout na další dílek <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama