Dávno po smrti I.

12. července 2012 v 10:48 | Hikari - san |  Dávno po smrti
Tak a je to konečně první díl první povídky na tomhle blogu. Někteří jí už samozřemě četli na tom starém, ale pro ty, kdo teď právě vůbec netuší, o co jde, jí sem kopčím znovu :) Nebudu tady vůbec vypisovat žádné úvody, brzo pochopíte, o co v téhle hororovo-romantické povídce jde :)

Auto prudce zabrzdilo a já se probrala z polospánku, kterým jsem strávila třetinu cesty.

,,Tak a jsme doma,'' řekl táta a vystoupil z auta. Taky jsem vystoupila a rozhlédla se kolem. Jinak modrou oblohu zakrývalo pár mraků. Podél vlhkého chodníku rostlo pár květin, které tu vysadila tátova sousedka, aby to tu nevypadalo tak prázdně. Šedivý dům s tmavou střechou vypadal stále stejně jako před třemi lety, kdy jsem tu byla posledně. Takže domov, pomyslela jsem si. Přistěhovala jsem se z Kanady, z Toronta. Máma se s tátou rozvedla když mi bylo pět. S žádným chlapem potom nevydržela moc dlouho, ale před dvěma měsíci se na služební cestě seznámila s angličanem Peterem. Chtěla se ta ním přestěhovat. I když mě Peter přemlouval ať jedu s nimi, já zůstala v Americe. A teď sem tady, v Severní Dakotě ve Willistonu.


,,Hayley, vezmi, prosím tě, nahoru tohle,'' houknul taťka a z kufru narvaného mými taškami vytáhl dvě igelitky. Otevřela jsem domovní dveře a vešla do malé chodbičky. Vůbec nic se tu nezměnilo. Na dřevěné podlaze ležel ošoupaný zelený koberec, na věšácích na zdi vysely klíče od motorového člunu.

,,Polož to tady. Ukážu ti tvůj pokoj,'' zamumlal táta a postrkoval mě po schodech nahoru. Vždy, když jsem tu byla na prázdninách, spala jsem na rozloženém gauči v obýváku a tak se mi zamlouval malý útulný pokojík s modře vymalovanými stěnami a velkým oknem, které prosvětlovalo místnost.

,,Díky, tati!'' Něco zamumlal a odešel z pokoje. Táta emoce nikdy moc najevo nedával, tedy alespoň co si ho pamatuju. Sešla jsem po schodech zpátky do kuchyně abych si dala něco k jídlu.

,,Myslím, že hned v pondělí bys mohla nastoupit do školy, končí jarní prázdniny, spolužáci tě určitě přijmou.''

Nemyslela jsem si, že by mě v polovině školního roku mohl někdo ''přijmout'', ale tátovi jsem to nevyvracela. Willistonská střední se zdála jako poměrně slušná a rozvinutá škola. Na duševní připravu mi zbývá ještě jeden den. Takže začnu hned. Strčila jsem si do pusy poslední sousto a vrátila se do pokoje.




Zamžourala jsem do přítmí a jediným mocným chvatem sestřelila budík z nočního stolku. Víkend utekl tak rychle a teď, teď mě čeká trapné představování se profesorům a studentům. Žaludeční křeče se ještě nedostavily takže snídani jsem zhltla celou. Když naše auto zaparkovali před střední školou George Willistona, všechny zraky se upřely k našemu zeleně natřenému favoritu.

,,Drž se.''

Věnovala jsem taťkovi co nejpozitivnější úsměv a vydala se k hlavnímu vchodu do školy. Cestou jsem se rozhlížela po lidech, někteří z nich budou pravděpodobně mými spolužáky. O strom se opíral blonďák s nagelovaným hárem, kolem něj postávala banda holek s odbarvenými blond vlasy a vysokými ječáky. Nesnášela jsem tyhle typy kluků. A holek vlastně taky ne. Vždycky mě spíš přitahovaly ty drsnější kluci s řetězama a lebkama na triku. Naštěstí na chodbě jsem narazila i na normální dívky se sympatickým úsměvem a svojí barvou vlasů. Před ředitelnou jsem se zastavila, nadechla, zaťukala a… nic. Bylo zamčeno. Sedla jsem si na židli vedle dveří a čekala. Zírala jsem do země, ale ze zamyšlení mě vytrhl divný pocit. Jakoby nějaké vzdálené vibrace. Vzhlédla jsem přimo před sebe na schody a setkala se s pohledem velkých, světle modrých očí. Stoupal do patra s partou dalších kluků. Na první pohled mě zaujala nafialovělá ošoupaná mikina a černé kalhoty. Vlastně skoro všechno jeho oblečení bylo černé. Také černé vlasy mu zakrývali část tváře na levé straně. Jeho bledá kůže byla skoro průsvitná, tenká jako papír. Byl hubený, to bylo vidět i přes oblečení. A stále se na mě díval. A já… na něj taky. Připadalo mi, jako bych už nikdy nemohla odtrhnout zrak. Část mojí mysli přemýšlela, co je na mě tak divného. Nebyla jsem ošklivá, spíš naopak. Kombinace modrých očí a tmavých vlasů mohla vypadat celkem zajmavě. Na sobě jsem měla fialovou tuniku a černé džíny. Z nezadržitelného zírání mě vytrhl až hluboký mužský hlas.

,,Vy budete zřejmě slečna Hayley Westwoodová,'' usmál se ředitel, ,,pojďte, vyřídíme pár věcí a půjdete na první hodinu.''
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kesie-chan Kesie-chan | 13. července 2012 v 13:26 | Reagovat

Juuu, to je zajmavéé :) Múžu se zeptat kdy plánujes další díl? :D

2 Lůca Lůca | Web | 8. července 2013 v 12:50 | Reagovat

*/////* ty tam popisuješ kluka mých snů *W* černé vlasy,modré oči a světlá pleť :3 okamžitě jdu na další kapitolu,začalo to hooooodně zajímavě <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama